Jako člověk celoživotně srostlý s Libereckem, jsem řadu let ve stálém kontaktu s občany tohoto regionu. Znám řadu zdejších lidí i starostů (a také jejich starosti) a jako občan i senátor jsem musel zákonitě okamžitě zareagovat již v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že českému severu příroda začíná ukazovat svou méně vlídnou tvář.

Proto jsem okamžitě informoval svého kolegu senátora a ministra obrany Alexandra Vondru a žádal jej o pomoc. Jsem rád, že novopečený ministr reagoval pružně a nezaspal jako někteří z těch, kteří mohli mít přímo v regionu více informací a drželi se přesto šablon, které však neodpovídaly nastalému vývoji.

Osobně  jsem se vydal na Frýdlantsko, abych se za čerstva seznámil se situací, přestože jsem riskoval, že mohu být někým žlučovitým označen za povodňového exhibicionistu, přestože právě mě je tento způsob získávání mediální pozornosti zvláště protivný.

Postávat někde v holínkách s lopatou a čekat, až se kolem mihne nějaký reportér či kameraman by byla skutečně ubohá předvolební šaškárna. Rozdávat okázale pomoc z prostředků, které jsou k tomu předem určené, rovněž. Pokoru k postiženým prostě musí naplnit zcela konkrétní účinná práce.

Mým hlavním úkolem je teď sehnat peníze pro konkrétní postižené mikroregiony Liberecka, jak jsem se dohodl se starosty, kteří by rozdělovali tyto na základě hlubší znalosti poměrů v obcích, a proto budu peníze směřovat na regiony Frýdlantsko a Chrastavsko. Pokud jsem nestál o publicitu ve chvílích, kdy se krajem valila voda, teď by mne  případný nezájem novinářů mrzel. Konstruktivní mediální pomoc formou informací je cenná především nyní. Obávám se však, že pozornost novinářů se za pár dní otočí jiným směrem podle neblahého hesla dnešní doby, že pozitivní zpráva není pro noviny žádná zpráva. Doufám, že se mýlím…