Po výsledku komunálních a senátních voleb stála vládní koalice před rozhodnutím, jak dál. Je evidentní, že vláda v předkládání doprovodných zákonů ke státním rozpočtu zaspala a ocitla se v časové tísni. Mohla vyzvat sociální demokracii k jednání a hledat dohodu na podmínkách schválení státního rozpočtu pro příští rok. Nikdo nestojí o rozpočtové provizorium. Souhlasím i s nutností snižování deficitu státního rozpočtu. Kompromis by byl možný.

Petr Nečas a Miroslav Kalousek ale zvolili jinou cestu. Předkládání zákonů, které mají zvýšit příjem státního rozpočtu dnes zahájil Miroslav Kalousek, který vystupoval podivně ležérně a blazeovaně. Jakoby na tom, co se děje ve Sněmovně ani příliš nezáleželo. Vláda chtěla, abychom umožnili urychlené projednání zákonů o stavebním spoření, dani z příjmu a sociálních zákonů v 1. čtení. Když se to nepovedlo a my jsme trvali na řádném projednání ve výborech, objevilo se záhy na jednom ze serveru sdělení premiéra Nečase, že vláda zákony, které nelze dostatečně rychle projednat, vezme ze sněmovny zpět a předloží je v legislativní nouzi. To znamená, že vláda se rozhodla projednat zákony související se státním rozpočtem v naprosto mimořádném režimu, který lze podle ústavy použít pouze tehdy, když se stát nachází v krajní situaci ohrožení práv občanů a velkých hospodářských škod. Tento režim je ovšem tak rychlý, že zákony Sněmovnou vlastně jen proletí a stihnou se projednat dokonce ještě ve starém Senátu, který bude jednat ještě v předvolebním složení.

Vláda vlastně pokračuje ve strategii opozici ignorovat a řídí se heslem „všechno nebo nic“.

Petr Nečas chce nyní prohnat starým Senátem nejen zvýšení vojáků do Afghánistánu o 200 lidí, což se zřejmě odehraje zítra, ale zároveň chce použít dosluhující Senát ke schválení zákonů, jimiž hodlá ušetřit 35 miliard ve státním rozpočtu. Chce to vše učinit přesně podle představ vládní koalice – bez jakýchkoli kompromisů s opozicí.

Prostě koalice se rozhodla pracovat silou, za každou cenu a do posledního dne, kdy to ještě půjde. Co bude dál, ví Pán Bůh… pak se začne mluvit o nutnosti dialogu?

Lubomír Zaorálek