Vlastně pohnulo - ekonomičtí odborníci neoliberálního střihu si vlastně oddechli a na jejich tvářích se zase zjevil spokojený úsměv. Evropské země si udrželi myšlenku brutálních škrtů vedoucích k takzvané rozpočtové zodpovědnosti, banky budou platit daně jen tam, kde si to ta či ona země usmyslí (Česko v čele s Miroslavem Kalouskem či Petrem Nečasem si to samozřejmě neusmyslí). A nápad zdanit finanční pohyby a přesuny zapadl úplně. Ani chabá myšlenka Tobinovy daně, která jako černá můra z Elm street straší v noci finanční spekulanty, tentokrát ani nestačila vystrčit své růžky.

Američané rychle sklapli kufry s nápadem podporovat poptávku a zaměřit se na hospodářský růst. A na delší dobu tak spolkli své „ale“ všichni, kteří varují před opakovanou recesí dvojitého W, jako možného důsledku podťatého zásahu státu právě na oživení ekonomiky. Zvítězila představa, že utahování opasků středním vrstvám a sockám, kdy se ze zaměstnanců stane nejen námezdní, ale zejména nemrmlavá stěhovavá síla, děkující za ty dary rychle být z práce vykopnut a na konci země si tak prý snadno práci najít, rozpoutá ten správný růst.

Ale co když ne? Co když se předpoklady, které zde ztělesňuje právě se rodící vládní koalice ODS, TOP 09 a VV, nenaplní? Teda samozřejmě, že v něčem ano. Za prvé se pomůže bankám, zaměstnavatelům, privatizátorům, investorům, movitým lidem, spekulantům a – no samozřejmě přece „trhu“. Tedy v souhrnu těm, kteří rozpoutali největší ekonomickou krizi od 30. let minulého století. Tím si můžeme být zcela jisti. A také, že se zkrátí výdaje státu na mnohé, jím dosud financované, nebo aspoň ve veřejné formě podporované a chráněné oblasti života. A zadruhé stát zeštíhlí a možná i sníží své zadlužení. Za třetí, na oslabené euro zatím zapomeňte. Senza.

Jenže se rychle zapomnělo na varování (i když poněkud schizofrenní) Strausse-Kahna, šéfa MMF, že takto oslabený stát, nebo superspolek států jako Evropská unie, nebude mít prostředky na zmírnění druhého pokračování onoho dvojitého W (schizofrenní proto, že zároveň žádal „rozpočtovou zodpovědnost a úspory“)? Na otázku, zda dojde na opakovanou recesi již zmínění ekonomové krčí nejistě rameny. Ale svojí cestou si jsou jinak jisti.

Ovšem od koho pak budou prostředky brát zadluží se u mezinárodních institucí a bank nebo se znovu pustí do již vydžusovaných a vystresovaných občanů?

Mnozí z nich se budou proti tomuto nesnesitelnému štěstí bouřit. Bouří se ostatně již dnes v zoufalém Řecku, Španělsku, Francii, Itálii i jinde. Právě vláda ODS, TOP 09 a VV zcela záměrně hodlá rozsekat sociální smír a homogenitu české populace. Senioři si to užili vlídně ještě před volbami. Nyní proti sobě staví vojáky a kantory – přidáme učitelům a vyhodíme dva tisíce vojáků. Koho postaví před tato dilemata příště? Možná že nakonec poznáme, proč jsme vlastně chtěli tolik pandurů.

Budoucí koalice se už ani neunavuje tvářit před voliči, že pak (až dílo dokoná), bude lépe. Aspoň se vyhýbá slibotechně, kterou pravidelně produkuje setkání zemí jako G20. Ty už před lety naslibovali chudým zemím čtyři desítky miliard dolarů na základní pokrok. Odhadem nedodaly ani polovinu a mluví se sotva o třetině těchto prostředků. Tak letos přišly s nápadem pomáhat dětem a matkám v rozvojové chudině ve výši 5 miliard dolarů. Což podle trudnomyslné poznámky neziskových organizací je tak asi čtvrtina částky, která by to řešila. Trojkoalice se má tedy možná ještě co učit.

Pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda