Vždy mi připadalo trochu těžké pochopit historii, kterou sama nepamatuji. Jak vůbec porozumět takovým hanebným událostem, jakým byla například Mnichovská dohoda? Nebo jak je možné uvěřit, že krátce po nástupu nacismu tolik normálních, slušných lidí začalo hbitě kolaborovat s okupanty? Je vůbec možné, že spořádaní čeští občané bezostyšně rozkradli majetek židovských sousedů? Proč se stal prezidentem člověk, který neváhal vraždit své přátele? Jak je možné, že jakýsi Vasil Biľak mohl beztrestně pozvat cizí armády, tedy podle všech norem spáchat vlastizradu, a přesto si žít v luxusu až do smrti?

Když jsem byla mladá a nezkušená, domnívala jsem se snad pod vlivem školní výuky a vůbec těch chudých zkušeností nasbíraných během dětství, že ohavné věci se děly jaksi, kdysi, dříve, ale že se lidé poučili a že nyní se chovají trochu lépe. Pravda, soused pořád udával na StB a ve škole se nesmělo říkat, že nás v Plzni osvobodili Američané, ale už se veřejně nepopravovali političtí oponenti, jáchymovský lágr byl uzavřený, na hlavu nám nepadaly bomby. Komunisté už sami nevěřili na nějaký komunismus a raději kšeftovali s tuzexovými bony a levnou naftou „od rusáků“. Války sice probíhaly, ale kdesi hodně daleko, zprávy o nich byly jaksi odmocněné černobílou televizí a vlastními konkrétními starostmi. Navíc jsme zprávám v bolševických novinách, rádiu a televizi nevěřili. Historie byla jakousi mytologií, vyprávěním o dávných a zcela jiných časech. Vždyť kdysi mohl jít například Karel Hynek Mácha pěšky do Itálie. Za mého mládí to vypadalo jako pohádka, protože by ho tam komunisti nepustili, neb nebyl bolševickým prominentem. Itálie byla pro obyčejné lidi stejně daleko jako Mars. A zdali by si tehdy kdokoliv občas rád nevyměnil svůj osud s Karlem Havlíčkem Borovským a jeho fešáckým pobytem v alpském Brixenu?

A vida, uplynulo sotva pár let a už chápu, co se stávalo lidem, když se měli postavit vypočítavému a cynickému agresorovi. Ta naděje, ovšemže marná, že uklidňováním, omlouváním a vysvětlováním uchlácholíme toho cvoka a oddálíme nevyhnutelnou zkázu. Proč se solidárně angažovat v zájmu nějaké skoro neznámé země na východě, ostatně země, kterou ve své bezdůvodné nadutosti rádi považujeme za chudou a zaostalou, když na její území vstoupí armáda obávané velmoci na povel velikášského diktátora? Ani není potřeba nějakých dohod v Mnichově, děje se to nyní bez dohody, prostě jen tak, gosudarovi se zachtělo. A nejen že většina významných politiků buď mlčí, nebo jen  diplomaticky zdvořile vyjadřuje nevůli, ale dokonce se najdou  podivíni, kteří ihned běží na ruské velvyslanectví, aby jménem jakési virtuální pidistrany odevzdali dopis plný ponížené oddanosti. Poté, co byli přijati bezvýznamným úředníčkem a pohoštěni čajem, hrdě hlásají do světa svou věrnost Putinovi. Hned zcela názorně vidím, jak to vše asi probíhalo po záboru Sudet a v srpnu roku 1968.

Dějiny se mi pozvolna otevírají jako ilustrovaná kniha. Už znám schopnost zločinců vyšplhat se za pomoci nepřátelské velmoci na nejvyšší politické posty, už znám zbabělost jejich obdivovatelů a voličů, nostalgii po otroctví, lenivost, závist, český antisemitismus a vyčůranou zlodějnu těch tisíců jinak hodných a osvícených lidí. Nacionalistický žvást zakrývá stejně jako kdysi prospěchářství, xenofobii a podlézavost vůči mocným. K nacionalismu se snadno přidruží i náboženské fráze vydávající se za víru a esoterické konspirační bláboly, které zesměšňují jasná fakta a každou racionální úvahu. Fangle vlají, kutálka hřmí do pochodu, lhaní se rozjelo jako promazaná rotačka. A také se už zastrašuje a vyhrožuje. Vzpomínám na poslední dny Karla Čapka a už si umím představit, jaké anonymy dostával před Vánoci toho tragického roku. Už vím, jaká síla vehnala milióny lidí do náruče smrti na frontách, v lágrech a na šibenici. To není nějaká dávná anomálie, to není odbytá veteš hodící se do učebnic dějepisu, to nejsou zanedbatelné výstřelky společenské spodiny, výlevy několika duševně vyšinutých jedinců. Stejné síly, stejní duchové a strašidla, kteří nás děsí v historii, jsou zcela živé, vysmáté a vesele se hemží okolo nás.

Historie není učitelkou života, je tomu naopak, současný život nás učí pochopit dějiny.