V posledních dnech mě zaujala debata o nově připravované směrnici EU o střelných zbraních. Odborníci na bezpečnost nad tímto návrhem EU kroutí hlavou. Proti evropským návrhům zpřísňujícím legální držení zbraní se u nás minulý měsíc postavil jak Senát, tak Sněmovna, jejichž usnesení jsou ale jen symbolickým protestem. V Bruselu se navíc bude rozhodovat většinou a státy, které nesouhlasí, se budou muset podřídit. Zdá se, že se nám z Evropy zase něco proti naší vůli nadiktuje! Nedojde k posílení bezpečnosti, ale k pravému opaku.

K problematice bezpečnosti a brannosti jsem se v poslední době vyjadřoval na více místech, mimo jiné i zde v několika komentářích. V naší historii je možné najít poučení a zajímavé názory, které by neměly být zapomenuty. V Národních listech ze dne 29. 6. 1937 mě například zaujal článek Brannou výchovou k zabezpečení své svobody, ve kterém se Dr. Karel Domin, tehdejší rektor Karlovy university v Praze, vyjadřoval ke stavu branné připravenosti českého národa.  

Uváděl, že po vzniku Československa v roce 1918 bylo jen málo těch, kteří burcovali národ k brannosti, k nejaktivnějším v tomto směru patřil dr. Karel Kramář, ale ve společnosti všeobecně panovala nálada, ve které „ti, kdož viděli v dobré armádě a branném národu jedinou záruku svobody a míru, byli terčem posměchů a nenávistných útoků“.

Autor byl přesvědčený, že český národ je branný od přírody a počátku svých dějin. To však podle něj platilo jen krátce po ukončení 1. světové války. Potom se poměry „pohříchu změnily“.

„V marxisticko-komunistickém prostředí bujel rozkladný pacifismus, armáda se stala terčem útoků, věřilo se v Ženevu, Společnost národů, hlásala se humanita, evropanství a všelidství. Vychovával se národ bez brannosti, ukolébaný ilusí o věčném míru.“

Autor proto vítal návrh zákona o branné výchově, ale kritizoval, že akcentuje pouze průpravu tělesnou (tělesná cvičení hledící k brannosti), ale zanedbává tělocvik a sport, přičemž podle něj jsou právě tělesná výchova a sport nejspolehlivější základnou branné výchovy.  „Třeba pamatovati na to, že tělesná výchova a sport vedou přímo nejen k brannosti tělesné, ale i mravní.“

V závěru svých úvah litoval, že tento zákon nebyl vydán mnohem dříve, nabádal studenty k brannosti jako ctnosti občanské a přál si, aby branný zákon nezůstal jen na papíře, ale přispěl k schopnosti národa se bránit.

V té době nemohl tušit, jak smutnou měl pravdu, že český národ nedostane šanci se otevřeně bránit proti agresorovi a že za necelé dva roky přijede na Pražský hrad Adolf Hitler.   

Dnešní společensko-politická situace je oproti té před osmdesáti lety samozřejmě v mnohém odlišná, ale podle mého názoru také v mnohém podobná. Zda lze či nelze čerpat z názorů významného prvorepublikového akademika poučení a inspiraci pro současnost, nechávám na posouzení každého čtenáře.

Na závěr mé stručné exkurze do nedávné historie už jen zopakuji, že současný zákonný systém legálně držených zbraní podporuje naši bezpečnost. Zodpovědné zacházení se zbraněmi a zásady bezpečné manipulace se zbraněmi by měl zvládat každý. Měli bychom to naučit i naše děti. Dát šanci bránit se i dalším generacím.