Rozhovor s Petrem Robejškem, který vyšel 31. října v časopise Reflex, je zajímavou sondou do povolební situace v naší zemi.

Mne v něm zaujala mimo jiné jeho odpověď na otázky „Co by teď potřebovala česká pravice? A co českou pravici čeká ve skutečnosti?“ Petr Robejšek stručně odpovídá: „Co nejrychleji popsat, co je dnes obsahem konzervativní politiky a distancovat se tak zřetelně od své minulosti.“

Nemohu si pomoci, ale musím začít právě tou minulostí. Strana, která se považuje za stranu konzervativní, by neměla dělat věci, které z podstaty nepovažuje za správné a které jsou v rozporu s jejím programem, i kdyby je okolnosti v daném okamžiku tisíckrát vyžadovaly a koaliční partneři na nich lpěli jako na jediné podmínce zachování koalice. Mám na mysli přímou volbu prezidenta. To, že ji ODS pomohla prosadit, je podle mého názoru v přímém rozporu s obsahem konzervativní politiky. Věci, které trvají a které fungují, byť třeba někdy klopotně a nepříliš elegantně, netřeba měnit, to je první a hlavní zásada každého konzervativce.

Celá řada témat, které patří podle mého názoru do obsahu konzervativní politiky, nejsou populárními volebními hesly. Jistě není populární vyzývat někoho ke skromnosti a k tomu, aby jeho očekávání byla v souladu s jeho reálnými schopnostmi vydělávat peníze, když v televizi každý vidí, na jak krásný život má nárok. Není rovněž populární volat po vysoké náročnosti studia na vysokých školách, když každý považuje za své právo studovat a získat akademický titul, nezávisle na tom, jaké jsou jeho schopnosti. Rovněž není populární mluvit o nezbytnosti rozumné spoluúčasti občanů na hrazení zdravotní péče, když levicové strany šíří blud o tom, že zdravotní péče je u nás bezplatná. Daleko v politice také nedojde ten, kdo bude prosazovat rodinu jako základ státu, kdo bude volat po mezigenerační solidaritě a po včasné přípravě na stáří, když levice slibuje, že povinností státu je se o všechny ve stáří postarat. Potíže prosadit se v současném politickém souboji bude mít i ten, kdo bude hájit svobodu a demokracii před všemi hlasateli nových pořádků.

Toto a celou řadu dalších věcí musí česká konzervativní pravice znovu formulovat, vtělit do svého programu a pak v politickém boji hájit. Musí se naučit hájit „staré pořádky“, i když vítězové voleb založili svůj úspěch na tom, že právě je chtějí zbourat (B. Doležal, MF Dnes 4.11.2013). A v neposlední řadě, musíme se snažit vrátit do našich životů duchovní rozměr a vzkřísit prastaré křesťanské tradice naší země. Já věřím, že je na to ještě čas, že česká konzervativní pravice zatím není odsouzena zmizet v politickém propadlišti.

Jan Zahradník