Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Pohyb a/nebo výkon?

Přirozený pohyb je vrozenou vlastností a zároveň podmínkou přežití téměř všech živých tvorů, včetně člověka.

V průběhu celého vývoje člověka nám pomáhá obstarávat potravu, uspokojovat naše další potřeby, včetně obrany a útěku před napadením atd. Zároveň nám také přináší pocity uspokojení i radosti.

Pohyb je také nejčastějším ukazatelem zdravého vývoje malých dětí – „už pase hříbata, už se posadil, udělal první krůčky, přeskočil potok, udělal kotrmelec…“. Malé děti, stejně jako většina živočišných mláďat, se často dají do pohybu jen tak bez cíle, žene je vnitřní, historicky i geneticky determinovaná potřeba. Z pohybu dětí mají radost nejen ony samy, ale i jejich dospělí rodiče.

V průběhu života si někteří z nás lásku k aktivnímu pohybu udrží, jiní nikoli, ale všichni alespoň ten základní pohyb potřebujeme. Omezení pohybu ve stáří je přirozené, ale neznamená to, že pohyb přestává být důležitý – dokud se můžeme pohybovat, býváme soběstační – žijeme! Ztráta schopnosti pohybu bývá často spojena s koncem života.

Celé dějiny lidské společnosti dokazují, že naši předkové přikládali pohybu a pohybové gramotnosti v mnoha jejích podobách obrovský význam. Ještě za mých mladých let byl pohyb nejčastějším způsobem využití volného času, chodili jsme ven a provozovali různé pohybové aktivity. Dnešní doba nabízí nebývale mnoho dalších možností využití volného času, hodně z nich mají však velmi pasivní podobu. Myslíme si dnes, že už pohyb nepotřebujeme? Nepropadejme této iluzi!

K rozvoji fyzických schopností a k pohybové gramotnosti přispívají v dnešní době zejména veškeré sportovní aktivity. Nyní pominu bohužel stále se rozrůstající skupinu lidí, kteří na tělesné aktivity záměrně rezignují a pohyb je vlastně nezajímá (o této skupině někdy brzy příště), zůstaňme u sportování.

Co očekávají rodiče, když vybírají pro své děti vhodný sport? Chtějí u dětí probudit a upevnit touhu se aktivně hýbat, nebo se už cítí být rodiči světových a olympijských šampionů? Máme větší zájem o sportování jako součást zdravého životního stylu, nebo o vrcholové sportovní výkony?

Zatímco pohyb je přirozenou potřebou i podmínkou rozvoje každého člověka, touha po nejlepších výkonech (pohybových – sportovních) už nikoli. Tu mají jen někteří… A jen velmi malá skupinka „vyvolených“ má k dosahování nejlepších sportovních výkonů potřebné předpoklady.

Naše tradiční sportovní kluby, oddíly apod. připravují děti a mládež k co nejlepšímu zvládnutí té či oné sportovní disciplíny s cílem být nejlepší. Jakmile se ukáže, že daný jedinec není pro to či ono sportovní odvětví talentovaný, není u něj předpoklad, že bude vynikat, ztrácí o něj trenéři zájem. Ale i méně talentované děti mají většinou zájem sportovat, střídají tedy různé sporty, aby většinou v novém klubu za nějaký čas zažily to samé: „nejsi talentovaný a nebudeš vynikat, je nám líto, ale s námi už nemůžeš trénovat“. Po několika takových nezdarech, zklamáních, je pochopitelné, že děti ztrácí o organizované sportovní aktivity zájem, některé prostě více láká samotná podstata pohybu a z něj plynoucí radost, nechtějí dělat sport jen s vidinou vrcholových výkonů a medailových úspěchů. Ti, kterým pohyb zásadně schází, se přiklánějí k individuálnímu sportování (což ostatně dokazují průzkumy v posledním desetiletí), kdy si mohou sami rozhodnout, kdy, jak a s kým budou trénovat, bez ohledu na míru talentu či jiných pro vrcholový sport nezbytných předpokladů, ale velká skupina dětí a mládeže se sportováním prostě skončí a na pohybové aktivity rezignují… Je to v pořádku?

Abychom si rozuměli, já nebojuji proti vrcholovému sportu, i já jsem hrdý na mezinárodní sportovní úspěchy našich reprezentantů (bohužel je jich poslední dobou méně a méně…), takže se asi shodneme, že vrcholový a sport rekreační jsou dvě strany jedné mince, které se vzájemně ovlivňují a jedna bez druhé nemůže být. Bez široké členské základny by se velmi obtížně objevovali šampioni a rekordmani, jejichž úspěchy a příklady zase popularizují dané sportovní odvětví a rozšiřují řady sportujících dětí.

Je ale otázkou, jak jsou tyto dvě provázané součásti sportu početné a jak jsou či mají být státem podporovány. Má stát více podporovat vrcholový sport, tedy několik talentovaných jedinců, nebo naopak velký počet sportovců, kteří sice Českou republiku sportem ve světě neproslaví, ale vypěstují-li si celoživotní lásku k pohybu, přispěje to pozitivně k upevnění jejich zdraví i osobnostnímu rozvoji a vytvoří si předpoklady stát se kvalitními a prospěšnými členy společnosti.

V poslední době mě zaujala informace České unie sportu, že v průběhu dvouleté koronavirové pandemie se podstatně snížila členská základna dětí a mládeže. O příčinách můžeme dlouze spekulovat, jednou z nich ale může být právě fakt, že většina dětí nemá předpoklady k vrcholným sportovním výkonům, proto po nich ani netouží a nechtějí se tedy vracet do skupin vrstevníků, kde jsou zejména vrcholové sportovní výkony hlavním motivem jejich činnosti.

V těchto souvislostech jsem velmi rád, že ve Sdružení sportovních svazů České republiky jsme v posledním období úbytek členské základny dětí a mládeže nezaznamenali, právě naopak. Věřím, že je to úspěchem a zároveň největší odměnou pro většinou dobrovolné trenéry a sportovní nadšence, kteří atraktivní sportovně technické vyžití v našich sdružených svazech nabízí a každodenně realizují.

Velmi se přimlouvám za to, abychom se jako vyspělá a odpovědná společnost více starali právě o děti, které nikdy nevyhrají olympiádu či mistrovství světa, ale chtějí se aktivně hýbat a sportovat. Ukažme jim, že špičková sportovní výkonnost není zdaleka jediným kritériem úspěšnosti člověka, natož pak předpokladem čestného a spokojeného života… Jsem přesvědčený o tom, že státu se tato široká podpora obecného pohybu a zdravého životního stylu bohatě a mnohostranně vrátí.

Zdeněk Ertl